Za nejkrásnější chvíle považuji ty u velkého stolu s nejbližší rodinou při pomalém pojídání lahodných pokrmů. Může to být v příjemné restauraci, ale ještě radši doma, když připravím jídlo sama a pak si ho s ostatními vychutnávám.
Když jsme se před lety stěhovali do nového domu, mým hlavním požadavkem byl velký jídelní stůl uvnitř a druhý na venkovní terase.
Nejsem tou, která stála u plotny už od útlého dětství. Dokonce jsem měla jako malá odpor k jídlu, maminka musela vynaložit velké úsilí, aby do mě dostala pár soust. Říkali, že bych mohla vystupovat v reklamě na redukční dietu. Stačilo by mě prý posadit před kameru s nějakou lahůdkou a požádat mě, abych začala jíst. Pak už jen točit, protože na mé tváři by se zračil takový odpor, že bych odradila od jídla i toho největšího jedlíka.
Ale v tom pozdějším dětství už jsem přece jen některým jídlům přišla na chuť. Ať už z kuchyně mých babiček nebo od maminky. Když jsem povyrostla ještě víc, musela jsem mámě povinně pomáhat o víkendu s vařením. Nebyla jsem z toho šťastná, ale byla jsem pozorná. Dělala jsem pomocné práce, ale občas mi bylo svěřeno i něco důležitějšího. Tak například játrové knedlíčky už bývaly výhradně moje dílo. Jak už jsem řekla, byla jsem pozorná a všechno, co máma vařila, jsem pečlivě odkoukala a zapamatovala si. Jak se mi to v pozdějších letech hodilo. Najednou jsem byla nucena vařit a ejhle, ono to šlo a dokonce i chutnalo. Před třiceti lety jsem, pravda, vařila různé věci.
Ale postupně jsem se o vaření začala zajímat více, začalo mi záležet na tom, z čeho vařím, jak potraviny zpracovávám, odkud pocházejí. Vaření se stalo mou vášní, mým koníčkem. Dokonce jsem jednu dobu zatoužila po vlastní restauraci, ale naštěstí mě zachránil vlastní rozum, neboť jsem a zůstávám amatérem. A pořídí-li si amatér něco jako hospodu, považuji to za zločin. Naopak jsem pojala ohromnou úctu ke kuchařům, ale jen k těm s velkým „K“.
A teď jsem nejradši, když můžu pro členy rodiny nebo pro přátele připravit meníčko sestávající ze sezónních surovin a pak si na něm s nimi v klidu a pohodě pochutnat. A přiznám se, dělá mi dobře, když jim chutná a když mi to říkají. To jsem pak na vrcholu blaženosti.
Blog jsem se rozhodla psát, abych si to svoje vaření trochu utřídila, abych si zaznamenala poznatky o jídle, které ochutnám na svých cestách, abych se podělila s ostatními o zážitky v restauracích nebo o recepty, které jsem někde vyzkoušela a pak i uvařila.
Lída Krobová