Už všichni odešli ( naše děti se svými partnery ) a dům je prázdný. Není to ani dvě hodiny, kdy se zdálo, že je nás tu nejméně dvacet. Nejdřív srdečné vítání a líbání a připíjení na setkání, pak postupné pořádání připravených dobrot, pití, živý hovor, smích a diskutování, balení výslužky, loučení a vracení se pro zapomenuté klíče od auta.. Nakonec se všem podaří odejít a pak najednou – ticho.
Kuchyň mám uklizenou, naleštěnou, troubu vycíděnou, tak jak to mám ráda, polosedím pololežím na gauči a odpočívám, neb jsem běhala kolem jídla nepřetržitě asi dva dny a čekám, až se domyje myčka, abych zahladila poslední stopy po veselé hostině. Když vyndavám z myčky čisté bílé nablýskané talíře a stavím je do komínků, pocítím trochu úzkosti a smutku, že už jsou všichni pryč. Že talíře hned nikdo neušpiní, že děti už s námi dávno nebydlí, že mají svůj samostatný život, svůj nový domov, svou práci, své partnery, už nás vlastně k ničemu nepotřebují. Kdybychom my rodiče nebyli, zvládnou život bez problémů sami.
Jsou to v tu chvíli smutné myšlenky. Jenže je to vlastně velmi uspokojivé zjištění. Vždyť o tohle jsme přece celý život s manželem poctivě usilovali. Aby byli schopni sami se o sebe postarat, aby měli kde bydlet, aby měli dobrou práci, aby měli někoho, koho mohou mít rádi, aby nás už nepotřebovali, aby byli jednoduše v pohodě.
A z celého toho všeho je nejúžasnější, že se k nám rádi vracejí, že fungujeme jako rodina, že se spolu sejdeme u stolu, spolu pijeme a jíme, bavíme se a často se i o něco přeme, a že nás to k sobě přitahuje. Že se stále potřebujeme.
Takže když se dohodneme, že uděláme takové to společné setkání úplně všech najednou, zajásám, vezmu papír, sepíšu jídelníček, udělám nákupní seznam a vyrazím na nákupy – do krámů, do krámků, do trhů. Všechny ingerdience shromáždím, udělám si časový rozvrh, co začnu připravovat a vařit jako první, co bude následovat , co dokončím těsně před podáváním.. A jsem ve svém živlu. Těším se, jak jim bude chutnat, snažím se uvařit něco nového, odhaduji, co je okouzlí. Ano, je pravda, jsou zmlsaní, mají rádi chutné jídlo, naučila jsem je to a jsem tomu ráda.
A když zasedáme ke stolu a pozvedáme skleničku k aperitivu a na talířích nás láká k ochutnání první předkrm, jsem nejšťastnější. A pak už jen jíme a pijeme a povídáme, smějeme se a diskutujeme a trochu se přeme a je nám spolu dobře.
Rodina a jídlo jsou moc fajn.